BERNARTICE ZA PRUSKO – RAKOUSKÉ VÁLKY 1866

Příspěvek u příležitosti 140. výročí

 

Problematika prusko – rakouské války 1866 na Trutnovsku bývá často zužována na pro rakouské zbraně vítěznou bitvu u Trutnova, případně další dílčí bitevní střety, a dění v okrajových částech regionu nebývá věnována obecná pozornost. To se v plné míře týká i obcí na Žacléřsku, obec Bernartice nevyjímaje. Jedná se přitom o oblast velice zajímavou z hlediska geografické polohy. Dnešní česko – polská hranice byla tenkrát hranicí rakousko – pruskou a přechod v blízkém Královci byl, tak jako mnohokrát v minulosti, využit pruským vojskem coby přirozené místo ke vpádu do českého vnitrozemí.

Již v průběhu května 1866 se na Žacléřsku proslýchalo, že se na opačné straně hranic v kamiennogórské oblasti hromadí pruské vojsko, připraveno k invazi do Čech. Obavy obyvatelstva se vystupňovaly poté, co byly do Trutnova 27. května předsunuty oddíly dragounského pluku knížete Windischgrätze. Vzápětí byla na zlatoolešnickém návrší zřízena rakouská vojenská pozorovatelna, kam bylo 21. června doručeno pruským hulánským důstojníkem v doprovodu trubače a tří prostých vojínů oficiální prohlášení o vypovězení války Pruska Rakousku a předáno zde se nacházející rakouské přední stráži. Tentýž den k večeru bylo za stejného doprovodu předáno nadporučíkem dragounského pluku knížete Windischgrätze také písemné vypovězení války Rakouska Prusku, a to osádce pruské pozorovatelny na hranicích u Královce. Napětí na hranici se po těchto aktech zvýšilo. Již 23. června v ranních hodinách došlo k první vážnější potyčce mezi rakouskou hlídkou dragounů v síle 36 mužů pod velením poručíka hraběte Hoyose a pruskou pěchotou v pruské hraniční vsi Dittersbach (dnes Podgórze u Lubawky). Při potyčce došlo k postřelení dvou koní Rakušanů. Ztráty Prusů nevešly sice ve známost, avšak neoficiálně se hovořilo o 2 mrtvých a 3 zraněných mužích. V tentýž den byl pohraniční styk zcela uzavřen. Přestože se obyvatelstvo Žacléřska o pohybu pruské armády za hranicemi od této chvíle nemohlo dozvědět již nic konkrétního, přece jen se všeobecně vědělo, že do kamiennogórské oblasti dorazila opět značná masa vojska.

Pruské narušení rakouské hranice na sebe nenechalo dlouho čekat. 25. června 1866 po 10. hodině dopolední se v Bernarticích rozšířila zpráva, že Prusové u Královce překročili hranice a zřídili tábor. V Bernarticích způsobila přímo panické zděšení, které postihlo zejména mladší mužské obyvatelstvo. Jeho příčinou byla v Královci provedená rekvizice přípřeží, která zavdala podnět k pověstem, že Prusové již do své armády odvedli mnoho mladých mužů. Taktéž živnostníci propadli panice. V největším spěchu byly odstraněny všechny vývěsní štíty a císařští orli, jmenovitě u hostinců, aby na sebe nepřitahovaly pozornost nevítaných hostů, a ledva se toto bylo událo, tak se již také na severozápadním návrší u Bernartic objevili první pruští jezdci. Brzy nato se přiblížila rovněž pěchota, která dosáhla až osady Vrchová, do Bernartic samotných však pronikly pouze její přední stráže. Od tohoto okamžiku byli bernartičtí obyvatelé odříznuti od okolního světa. Hlídky o 20 a více mužích procházely Bernarticemi a místní obyvatelstvo zdravily již jako „nové Prusy“.

Tehdejší bernartický učitel Herrmann o tomto pohnutém dni do školní kroniky poznamenal: „Pruský armádní sbor Bonin obsadil ve značné síle hranice a přední stráže již předsunuty až k obci Bernartice. Jednotliví dragouni se hnali tryskem vesnicí a ptali se po rakouské posádce. Protože byla obec zcela volná, tak se ukázali také harcovníci od pruských myslivců a brzy také hlídky pěchoty, která se však stáhnula přes noc opět do Vrchové k Hampelovu háječku, kde titíž ve velkém množství bivakovali. Druhého dne pocházely po bernartickém území celé kolony, hrozily zdejším obyvatelům zastřelením, jestliže jim Rakušany zatajili. Naši dragouni drželi přední stráže na výšině u Zlaté Olešnice a nevěřili, že Prusové u Lubawky stáli v tak velké síle. Přitom ještě dodávali: „Všechny Prusy si dáme toliko ke snídaním.“ V této situaci jsme zůstali až do 27. června, kdy jsme měli teprve nabýt přesvědčení o obrovském válečném tažení.“

Při tak nenadálém překvapení bylo přirozené, že mohlo místy docházet ke vskutku dramatickým výjevům, jak dokládá i následující příhoda. Mlynář z Bečkova šel se svým zetěm do Královce a zabočil, aby se vyhnul přední stráži, na pěšinku pod Vraními horami. Zmíněná přední stráž však oba muže mezitím zpozorovala a toto vybočení se jí zdálo podezřelé. Zavolala na ně proto, aby se zastavili. Namísto uposlechnutí výzvy se však podezřelí otočili a co možná nejrychleji utíkali zpět. Patrola proto ihned zahájila střelbu z pušek. Oba muži jen se štěstím unikli svištícím kulkám. Mlynář doběhl k poněkud stranou ležícímu meloucímu bernartickému mlýnu a ukryl se v něm. Byl by snad vyvázl, kdyby ho majitel mlýna z obavy ze zastřelení neprozradil Prusům, přiřítivším se s nataženými puškami. Za nadávek a úderů pažbami byl tento již poměrně letitý muž zadržen jako špión a odveden k veliteli přední stráže. Teprve po delším výslechu byl propuštěn s nadávkou: „Svinský pse! Teď můžeš jít.“ Sotva bylo po této scéně, dostavil se ke starostovi Bernartic Ferdinandu Patzakovi poddůstojník se dvěma prostými vojíny se slovy: „Poslyšte, pane starosto! Máme hlad a žízeň, brát si nechceme nic, avšak musíme dostat, co žádáme.“ První rekvizici, kterou musel bernartický starosta zajistit, představoval povoz s chlebem, máslem, vejci, pivem a kořalkou. Protože kořalka nevystačila, bylo rekvírováno opětovně, a aby bylo zajištěno správné dodání, byli až do jejího vyplnění v pruském bivaku zadržováni jako rukojmí obecní radní.

Přítomnost Prusů v Bernarticích zkomplikovala život i bernartickému faráři Johannu Wihanovi, který se tou dobou nacházel na návštěvě ve svém bývalém působišti v Markoušovicích a vracel se 26. června navečer domů. Ve Zlaté Olešnici nebyl, patrně z důvodu obavy o jeho osobní bezpečnost, propuštěn rakouskou dragounskou hlídkou dál s odůvodněním, že v Bernarticích jsou již Prusové. Kočí Fiedler se tedy vrátil do Bernartic sám a sdělil uvedenou skutečnost na faře. Zde přítomný pomocný kněz Johann Schembera zareagoval slovy, že pana faráře nemůže nechat na holičkách. Nastoupil, ozbrojen dvěma loveckými puškami, do vozu a nařídil kočímu okamžitě jet nazpět ke Zlaté Olešnici. Na výšině mezi Bernarticemi a Zlatou Olešnicí vystřelil nebojácný kněz naslepo z obou pušek, takže se kočí velmi strachoval o svůj život. Dorazivše do Zlaté Olešnice, naložili faráře do vozu a vrátili se pozdě v noci do Bernartic.

V Trutnově se 26. června konal již dříve ohlášený odvod branců z žacléřského okresu do rakouské armády. Branci z obce Královec a osady Vrchová se však již nemohli před odvodní komisi dostavit, protože nebyli propuštěni přes pruské přední stráže. Stejně tak někteří branci z Bernartic. Při odvodu samotném, a v Trutnově vůbec, to vypadalo, jako by byl hluboký mír. Odvodní komise zasedala zcela bezstarostně v hostinci „U Modré hvězdy“. Když starosta Bernartic vykládal podplukovníkovi dragounského pluku knížete Windischgrätze, který seděl před dveřmi hostince „U Černého orla“, že se Prusové nacházejí již v Bernarticích, a vyjádřil obavu, že by mohli nazítří 27. června postoupit jistě až za Trutnov, odpověděl mu tentýž: „Jděte klidně domů, nepřijdou.“

Následující den dal však za pravdu obavám bernartického starosty, když pruský I. armádní sbor generála Adolfa von Bonin, soustředěný v oblasti okolo Lubawky, nastoupil pochod do Čech. Invaze pruské armády na Trutnovsko přes Královec proběhla 27. června 1866 dvěma proudy. Hlavní směřoval z Královce k Trutnovu přes Bernartice a Zlatou Olešnici, druhý přes Žacléř a Horní Staré Město. Tento den byl pro Bernartice nejstrastiplnějším dnem celého válečného období. Ráno k 5. hodině vtrhlo náhle na 300 pruských dragounů ze všech stran do vsi a právě tak rychle zase mizelo směrem k Trutnovu. Nato postupovali po všech polních cestách myslivci, které následovala pěchota a zakrátko i zbytek I. pruského sboru. V Jahnelově kronice pruské invaze, vydané tiskem v Liberci bezprostředně po válce roku 1867, je popsán hrůzný dojem, kterým působil v záři pokojně vycházejícího slunce na obyvatele Bernartic nedozírný les blýskajících se bajonetů, pohybujících se po státní silnici. Sotva se poněkud zotavili z tohoto prvního zděšení, postihlo je údajně ještě větší, když byly najednou severozápadní výšiny u Bernartic obsazeny věnci děl, jejichž jícny výhružně na obec zívaly. Toto postavení mohlo podle Jahnela signalizovat očekávání Prusů, že narazí na početná rakouská vojska již mezi Bernarticemi a sousední Zlatou Olešnicí a nebudou moci tak snadno soutěskou u Zlaté Olešnice projít.

Jahnelovu informaci o postavení děl u Bernartic zpochybnil, ovšem až mnohem později – ve dvacátých letech 20. století, bernartický kronikář Josef Wander, a to na základě vzpomínek bernartického mlynáře Josefa Raucha. Tento pamětník byl sice v roce 1866 teprve chlapcem, avšak, jak poznamenává kronika, tato skutečnost mu umožnila, aby pozoroval spolu s ostatní bernartickou mládeží Prusy takřka všude, kde se ukázali, a tak o některých událostech nabyl velmi dobrého povědomí. Josef Rauch údaj o obsazení severozápadních výšin u Bernartic děly vyvrací s tím, že Prusové měli o okolí a pozici rakouského vojska dostatečné informace a věděli, že na protivníka narazí nejdříve před Trutnovem.

Kolem 10. hodiny dopolední dolehlo do Bernartic hřmění prvních výstřelů děl od Trutnova. Poté se pruské vojenské povozové a muniční kolony v Bernarticích zastavily, spolu s nimi zde uvízlo také několik nemocných, kteří zůstali pozadu. Právě v tomto okamžiku byla v Bernarticích nařízena další pruská rekvizice, která musela být ihned vykonána. K poledni byl pak Bernarticemi eskortován zajatý rakouský dragoun, od něhož se místní obyvatelé dozvěděli, že se Prusům u Trutnova nevede podle jejich představ. Informace byla však vzápětí vyvracena pruskými markytány, vracejícími se sem kvůli píci, kteří vypovídali pravý opak.

Od markytánů se také bernartičtí dozvěděli o zajetí trutnovských měšťanů včetně starosty JUDr. Hieronyma Rotha i jeho příčině. Chování Prusů, dosud charakterizované jako snesitelné, se náhle změnilo, zjevně v důsledku zmíněné zprávy o domnělém zákeřném počínání trutnovských měšťanů. Žádný nápoj ani pokrm nebyl již přijat, nebyl-li napřed na zkoušku ochutnán některým z místních obyvatel. Prusové od tohoto okamžiku projevovali při každé příležitosti krajní nedůvěřivost. K šestnácté hodině dorazili do Bernartic z bojiště první ranění s pruským setníkem v čele, uloženým ve zcela volně na žebřiňáku zavěšeném suknu, jenž byl údajně spálen vařícím olejem a smolou v Trutnově. Po 17. hodině se sem náhle přiřítil jezdec na koni, křikl na vojáky několik slov, načež titíž spolu s ním pospíchali k hranici. Zároveň se vrátili někteří obyvatelé obce z návrší u Trutnova, nesouce zprávu, že se Prusové stahují zpět. Bernartických se zmocnil tísnivý strach, zvláště když si vzpomněli na ranní hrozbu Prusů, nenechat kámen na kameni, pokud by byli nuceni k ústupu. Touto dobou bylo slyšet hřmění děl v Bernarticích nejsilněji.

K 19. hodině prchali přes Bernartice ke královecké hranici markytáni, přes den tak jistí pruským vítězstvím, hrozíce a nadávajíce místním obyvatelům do zrádců. Bylo zřejmé, že se Prusové od Trutnova nevrací jako vítězové. Okolo 21. hodiny dorazila do Bernartic hlavní vlna ustupujících Prusů. V šíři celé silnice jela děla, muniční a zavazadlové vozy, podél silnice se na polích pohybovala pěchota a jezdectvo, všichni neuspořádaně jeden přes druhého, klejíce a zuříce. Tu a tam bylo možno zaslechnout strohý rozkaz důstojníků: „Zpátky, Rakušáci už jdou!“ K 22. hodině dosáhl hluk v obci kulminačního bodu. Domy při silnici se doslova třásly. Během tohoto chaotického ústupu si pruští vojáci nebrali vůči místnímu obyvatelstvu již žádné servítky. Jmenovitě domy u hlavní silnice musely snášet jejich nápor. Spořádané předávání požadovaných potřeb nebylo již myslitelné, co tu bylo, bylo Prusy jednoduše vzato. Máslo bylo mazáno na chléb rukou, vejce pita syrová. Hostinský, kterému bylo vojáky v konvích ze sklepa vyneseno a vypito všechno pivo, byl, když již nic víc neměl, týrán a byl by bezpochyby vláčen, kdyby ho z rukou zuřivců neosvobodili někteří rozvážlivci. V zájmu pravdy však musí být poznamenáno, že se toto násilné rekvírování vztahovalo toliko na potraviny, ostatní majetek zůstal v Bernarticích většinou ušetřen. Konečně přišli ke 4. hodině ranní poslední pruští opozdilci, a tím byl ústup přestán.

Následující den, čtvrtek 28. června, proběhl na Žacléřsku víceméně poklidně. Řada obyvatel se vypravila do Trutnova, aby si prohlédla bojiště. Soustředěni u hranic v blízkosti Královce, chystali se však Prusové s velkými posilami k dalšímu průniku do českého vnitrozemí. Došlo k němu 29. června. Královec začali opouštět již okolo půl čtvrté ráno a při odchodu se měli vyšší pruští důstojníci vyjádřit v tom smyslu, že tentokrát mohou pochodovat bez starostí. Kdyby prý Rakušané drželi 27. června průsmyky u Zlaté Olešnice a Libče obsazené, tak by při snaze o jejich průchod pruská armáda utrpěla hrozné ztráty. Hlavní část vojska táhla tradičně na Trutnov přes Bernartice, kde se objevili Prusové 29. června ke 4. hodině ráno, a to v nesrovnatelně větším množství než 27. června. Pochodovali po celý den vesnicí směrem k Trutnovu. Podle A. Jahnela mělo v tomto dni Bernarticemi protáhnout na 60 000 mužů. V obci rekvírovali jako přípřeže koně, voly a dokonce i krávy. Nápadnou skutečností bylo, že měl každý pruský voják dobré informace o údajném spalování a opařování pruských vojáků měšťany v Trutnově. Bernartickým někteří z pruských vojáků dokonce sdělili, že byla tato nepotvrzená fáma dávána v celé pruské armádě na vědomí prostřednictvím denního rozkazu. U mnoha obyvatel to vyvolalo domněnku, že pokud bylo toto tvrzení pravdivé, tak velení pruské armády k tomuto kroku přistoupilo jen z toho důvodu, aby byli vojáci popuzeni také proti bezbrannému civilnímu obyvatelstvu. Lze se však domnívat, že bylo seznámení s „trutnovskou zradou“ daleko spíše směřováno k posílení obezřetnosti pruských vojáků a zvýšení opatrnosti při styku s obyvatelstvem znepřátelené země. Ve značně nepřehledné a vypjaté situaci koneckonců ani nelze velení pruské armády podezřívat ze snahy probouzet v řadových vojácích zbytečnou nenávist vůči civilnímu obyvatelstvu, zvláště pak, když samo pravděpodobně nepokládalo zprávy o konání trutnovských měšťanů za nevěrohodné či dokonce smyšlené.

Taktéž během druhého pruského průtahu došlo v Bernarticích k závažnějšímu incidentu. K poledni se ke starostovi obce dostavil pruský důstojník. S tvrzením, že byl v obci zavražděn pruský poddůstojník, vzal starostu do zajetí a předal jej k hlídání četě dragounů. Prvního obecního radního, který chtěl potvrdit bezdůvodnost obvinění, rovněž zajali. Oba potom byli postaveni u silnice a vystaveni všem okolo pochodujícím vojákům, od nichž museli snášet četné nadávky typu: „Vy jste právě tak zatracení chlapi, jako v Trutnově, vy čeští svinští psi!“ Po uplynutí asi půl hodiny byli odvedeni k vyššímu důstojníkovi a opět vyzváni, aby přiznali, kde se nalézá zavražděný poddůstojník. Protože však nedokázali odpovědět, byli znovu předáni dragounským strážcům se slovy: „Jestliže tu do 2 hodin muž nebude, budou zastřeleni a obec bude ležet v popelu.“ Naštěstí se oběma podařilo během jednoho zastavení pochodu při vzniklém chaosu uprchnout. Pohřešovaný voják se zanedlouho objevil živý a zdravý.

Případ pohřešovaného poddůstojníka lze doplnit podle vzpomínek bernartického mlynáře Raucha. Uvedený poddůstojník jezdil v noci silně podnapilý na svém koni vesnicí. U domu čp. 90 kůň klopýtl, jezdec spadl na hromadu štěrku a zůstal tam ležet. Kůň se vrátil bez jezdce do pruského vojenského tábora u Černé Vody. Tak vzniklo podezření, že byl poddůstojník zavražděn. Jezdec mezitím vyspal na hromadě štěrku nepozorovaně svou opilost a ráno pochodoval s táhnoucím vojskem dále k Libči, odkud později také přišla zpráva, že se dostal v pořádku ke své jednotce.

Přestože lze 27. a 29. červen považovat na Žacléřsku za nejvyhrocenější dny celé válečné kampaně 1866, ani po těchto datech zde nenastalo období klidu. Žacléřsko bylo v této době zatíženo zejména opakovanými pruskými rekvizicemi. Obecně lze říci, že největší zatížení nesly obce na hlavní silnici z Trutnova do Lubawky – tedy Bernartice a Královec. V Bernarticích ustal sice po 29. červnu, až na výjimky, průchod pruských vojsk, naproti tomu začaly obcí projíždět zásobovací vozové kolony a s nimi markytáni, jejichž chování bylo charakterizováno jako přímo nestydaté: „Jak hladové kobylky sem připadli přes pole a louky, rekvírovali napřed kosy a pokosili celé louky a dokonce i obilí.“ Není divu, že se někteří rolníci nechtěli s takovým počínáním markytánů smířit. Bernartický rolník Johann Grundmann, kterému markytáni odvezli z louky již téměř celou zásobu píce, chtěl zachránit alespoň něco. Proto, když opět přijeli, protestoval proti dalšímu zabavování. Markytáni mu však pod pohrůžkou zastřelení ještě vypřáhli koně, zaměstnaného prací na poli, připřáhli ke svým vozům a odjížděli směrem k hranicím. Grundmann, který toto počínání stále ještě považoval za šprým, poslal svého čeledína, aby je dohonil a koně přivedl zpět. Čeledín dohnal povoz v jisté vsi nedaleko Kamienne Góry, avšak sotva natáhl ruku, aby jej zastavil, tak po něm začal na vozu ležící ve vojenském plášti oblečený muž sekat šavlí a byl by mu snad usekl ruku, kdyby se velmi rychle od vozu nevzdálil. Že šlo vskutku o život, poznal čeledín záhy, když vstoupil do hostince, u něhož povoz zastavil. Hostinský totiž začal ponoukat markytána slovy: „Zapíchni toho českého psa!“ Pouze rychlý útěk čeledína zachránil.

Při jiné rekvizici žádal v Bernarticích poddůstojník víno. Protože starosta obce nemohl žádné opatřit, odebral se poddůstojník na místní faru s poznamenáním, že farář jistě mít víno bude. Na faře násilně zrekvíroval 14 lahví vína, a když bylo namítáno, že se jedná o víno potřebné v kostele ke konání bohoslužeb, odpověděl tentýž lakonicky: „Copak kostel, naše břicho je kostel, potřebujeme ho dřív.“ Velmi citlivě obyvatelé reagovali také na krádeže a odvoz lupu do sousedního pruského Slezska. V Bernarticích si údajně jedna z markytánek posteskla, že nemá žádné šaty. Na to jí měl jistý pruský voják odpovědět, že zítra dostane v Trutnově hedvábné šaty, jelikož tam je hedvábí dost a bude si moci vzít, co bude chtít „… neboť Trutnov patří nám“. Přes Bernartice odvezli markytáni do Slezska nemálo vozů naložených v Trutnově odcizenými věcmi.

V oblasti celého Žacléřska bylo pruskými vojáky 25. července přikročeno k odzbrojování civilního obyvatelstva formou povinného odevzdávání zbraní. Bez drobného incidentu se neobešel akt odzbrojování opět v Bernarticích. Když byla pruským oddílem obsazena sousední osada Vrchová a všechny zbraně držené obyvatelstvem odevzdávány, vrchovský hajný odmítl svou zbraň vydat. Jako důvod uvedl, že má v revíru zloděje dříví. Na otázku Prusů, kdo dřevo krade, nechtěli vrchovští nikoho jmenovat. Nakonec však uvedli jakéhosi Wagnera, přes 60 let starého sedláka. Zbraně musely být nakonec odevzdány, avšak tím výstup neskončil. Domnělého zloděje dřeva Prusové vyvedli z jeho stavení a před obydlím starosty Bernartic, kam osada příslušela, potrestali 25 ranami spleteným provazem. Když se bernartický starosta za trestaného muže přimlouval, a ještě několik dalších obyvatel svorně potvrzovalo, že je tento sedlák slabomyslný a nesvéprávný, odpověděl poručík Fünfstück, který exekuci řídil, starostovi: „Já vás sem nechám taktéž položit a 25 vám nasekat.“

Tento a mnoho dalších výše popsaných incidentů, prokazujících v některých případech minimálně nedostatek diplomacie a taktu ze strany pruské armády, nepřispíval pochopitelně k dobrému poměru mezi domácím civilním obyvatelstvem a vojáky nepřátelského vojska. S velkými rozpaky a obavami proto lidé přijímali výroky vojáků o „nových Prusech“. Z tohoto hlediska byla na Žacléřsku podobná snaha o sbližování evidentně kontraproduktivní. V Bernarticích to bylo charakterizováno slovy: „Bylo proto docela pochopitelné, že pruskými vojáky na nás mířené pozdravení „jako Nové Prusy“ bylo pro nás stále poněkud strašlivé, a my proto potichu s opravdovou horoucností snažně prosili: „Pane, vysvoboď nás ještě jednou od tohoto utrpení! Amen.“ Utrpěná psychická a materiální újma neodradila obyvatele Bernartic od snahy pomoci raněným vojákům, umístěným v lazaretech, provizorně zřízených na několika místech v Trutnově a jeho nejbližším okolí. Někteří obyvatelé pomáhali podle možností přímo na místě, jiní, mezi nimi i žáci zdejší školy, vyráběli šarpie a provizorní obinadla. Ty byly následně dopraveny do lazaretu, umístěného v jedné z trutnovských škol.

K období pruské okupace roku 1866 uvádí obecní kronika ještě několik blíže nedatovaných vzpomínek J. Raucha. V domě čp. 1 (Šolcovna) se nacházela palírna kořalky Ignaze Österreichera, kam někteří pruští vojáci posílali místní děti, aby jim přinášely kořalku. V panující tlačenici a velkém zmatku tam bylo mnoho kořalky vylito, kohoutky na sudech ponechány otevřeny a Prusy tak vroucně žádaný nápoj se brzy rozlil po podlaze, takže se v něm nakonec děti brodily až po kotníky. Prusové na kořalku dávali dětem peníze, často jim děti přinášely kromě pití ještě peníze nazpět, které však Prusové vždy odmítali vzít se slovy: „Peníze si nechte, zpátky nic nebereme.“ Bernartický rolník, jménem Hampel, sekal na louce trávu. Protože se vrátil teprve několik dní předtím z Itálie, kde sloužil jako rakouský voják od r. 1864, měl na sobě ještě oblečeny vojenské kalhoty. Prusové jej proto zadrželi jako vyzvědače, a protože ho také lidé v obci ihned nepoznali, byl vlečen až do Poříčí, kde jej potom teprve propustili na svobodu. Za zmínku ještě stojí skutečnost, že po průchodu Prusů se v Bernarticích objevilo asi 3000 Italů, kteří se uvolnili od Rakušanů a neobtěžováni přišli až sem. V Bernarticích se ptali, jestli jsou už v Prusku, a žádali pruské vojáky, mohou – li je vzít do zajetí. Tito jim odpovídali: „Ach co, jděte jen po silnici dál do Lubawky, někdo vás již zajme.“ Tak museli Italové pokračovat jimi označenou silnicí dále až k hranici, kde bylo teprve jejich přání vyslyšeno.

Válečného tažení 1866 proti Prusku se zúčastnili v rakouské uniformě následující občané Bernartic: Heinrich Schubert (vyznamenán stříbrnou medailí za statečnost), Ferdinand Feest (zůstal pohřešován), Johann Winkler a pánové Ludwig (hejtman, padl) a Illner. Starostu obce Ferdinanda Patzaka po ukončení války vyznamenal císař František Josef I. stříbrným záslužným křížem. Jeho význam je však podle obecní kroniky nejednoznačný. Záhy po příchodu Prusů prý zůstal pohřešován, takže nesl největší díl odpovědnosti za vedení obchodů a vyplňování pruských požadavků tehdejší první radní Johann Menzel, rolník. Utrpěné válečné škody byly v Bernarticích a připojené osadě Vrchová vyčísleny na 1 850 zl. 34 kr. za rekvizice a 2 238 zl. 70 kr. za škody na zemědělských plodinách, loukách a ztracených přípřežích. Celkem tedy 4 089 zl. 4 kr. rakouské měny. V rámci okresu Žacléř, kde dosáhla ohlášená válečná škoda souhrnné výše 23 436 zl. 43 kr. r. m., se jednalo o druhou nejvyšší částku hned po Královci, který utrpěl škodu 11 682 zl. 46 kr.

Dozvukem prusko – rakouské války 1866 byla na Trutnovsku návštěva císaře Františka Josefa I. v Trutnově dne 2. listopadu 1866, podniknutá v rámci jeho cesty po českých bojištích, během níž došlo i k vyznamenání zasloužilých osob. Úplným závěrem lze uvést, že vítězné Prusko využilo příhodné situace a s uzavřením pražského míru vzneslo vůči Rakousku mj. požadavek na urychlené propojení železničních tratí obou států. Výsledkem byla výstavba železniční trati, spojující území rakouských Čech s pruským Slezskem. Pro Žacléřsko se stal klíčovým úsek z Malých Svatoňovic přes Královec do Lubawky, zprovozněný již roku 1868. Tato trať byla vedena přes katastrální území obce Bernartice, kde došlo téhož roku k výstavbě železničního viaduktu, přemosťujícího údolí říčky Líčná. Tato výrazná technická památka je tak nepřímou upomínkou na válku 1866.

 

 

Zdroj: Málek, Vlastimil: Bernartice za prusko – rakouské války 1866. Příspěvek u příležitosti 140. výročí.

            Ozvěny Vraních hor. Zpravodaj Bernartic, vydání 86, červen 2006, s. 6 – 7.